4 mechanismy, které ve videohrách nedávají smysl

I když herní svět miluji, občas musí jít logika stranou. Občas musíte vypnout mozek a nepřemýšlet nad tím, co se odehrává před vámi. Ušetříte si tím hodně sprostých slov, naběhlých žíl na čele a ten ovladač nebo klávesnici prostě potřebujete, takže se bude muset koupit nový/á. Teď se na pár těchto „nesmyslů“ podíváme.

1 – Někdo mě postřelil? Tak já si tady sednu a počkám, až to přejde.

Jednou z nejdivnějších věcí v herním světě je uzdravování. Vím, že mít hru, kde hrajete za obyčejného smrtelníka, který dostane ránu a bude se 15 minut válet v bolestech, na zemi by asi nikdo hrát nechtěl, přesto by to byl asi zajímavý mechanismus a určitě hra, která by vás donutila křičet.  Pokud jste někdy hrály nějakou akční hru, ať už střílečku nebo něco podobného, určitě jste se setkali s tím, že nějaké předměty vás mohou vyléčit od jinak smrtelných zranění. Někdy jsou to skutečně zdravotnické potřeby jako balíček první pomoci, obvazy, injekce, ale v mnoha případech to může být jen bylina nebo třeba kuřecí stehno či pizza (ano i takové hry se najdou).  Já si například pamatuji ze svých raných let hraní, když jsem šla do boje a zranila se, musela jsem utíkat zpět na určitě místo, tam tak minutu počkat a zázrakem jsem mohla opět pádit do boje. Je zvláštní a na tento fakt narazíme ještě dnes několikrát, že hry se v současné době snaží být čím dál tím víc realističtější. Hezčí grafika, lepší dialogy, přesnější ovládání či například vlivy počasí. Jenže grafika není všechno, někdy by hry mohli dávat i smysl. Jeden z mých oblíbených „uzdravovacích“ mechanismů je ze hry Resident Evil 7, kde stačí akorát polít ruku výtažkem z bylin a magicky vás ta uříznutá ruka nebolí. Jako naposled co já jsem na sebe omylem vylila bylinkový čaj, nebylo mi lépe. Hmmm, zvláštní.

2 – Bezedné kapsy

Spočítali jste si někdy kolik věcí, se vám ve hrách s otevřeným světem vejde do kapes, na záda nebo kamkoliv? V těchto hrách se sice dostanete na „max 30 druhů věcí“ to že ale od každé máte minimálně 100 kusů už je vedlejší. V lepším případě vám opravdu hra nabídne batoh, do kterého všechno to co nasbíráte, dáte, jenže tento batoh je neviditelný. Já když například hraju tento typ her, jsem sběrač, seberu všechno, co můžu, jenže mám strašný zlozvyk nepoužívat nic z toho, co mám. Například lektvary na léčení (tomuto bodu jsme se již věnovali výše), vždycky se tak zaberu do boje, že zapomenu hlídat kolik života mi zbývá a vzápětí se objeví nemilá obrazovka s nápisem „smrt“ nebo něco podobného a já se opět na to místo musím hodinu dostávat, protože jsem opět zapomněla hru uložit, ale to už je jiný příběh. Když se mi konečně povede hru dohrát, mám plný batoh, kapsy a všechno další do čeho můžu ty věci nastrkat a jsou mi úplně k ničemu, jako mi byly, když jsem ty věci sebrala.

3 – Nemohli jsme s tím nic udělat, dokud jsi nepřišel/a ty.

Idea toho, že jste ve hře za hrdinu je v 98% procentech her a dává to smysl, kdo by chtěl hrát za normálního obyvatele, který jen chodí sem a tam plní úkoly jako v normálním životě, ne děkuji toho mám ve vlastním životě dost. Jeden z důvodů, proč hraji je, že je to pro mě jakýsi únik z reality. Kdybyste hrdiny nebyli vy, našel by se někdo jiný. Jen mi prostě nejde do hlavy, že v celém tom světě, kde žijí při nejlepším miliony lidí, se nenajde nikdo, kdo by toho zlého vůdce svrhl, nebo osvobodil okupované město. Zvláštní je pak to, že když už vy se konečně odhodláte k boji, najednou všichni stojí při vás a jsou ochotni vám pomoci za cenu vlastního života.

4 – Teď tu byl! No asi se někam vypařil.

Když hraju nějakou akční hru, jsem tichý typ, ten co se schovává ve stínech a postupně po jednom kosí své nepřátele. Proto často využívám tohoto mechanismu schovat se a čekat než voják, který vás uviděl (protože jako já zmáčknete špatné tlačítko na klávesnici a přivoláte ho k sobě) to konečně vzdá. Teď mi asi prominete, ale mám tento způsob radši, než když vletím do budovy a začnu střílet do všeho, co se hýbe. Jednak protože, jsem vždycky tak do dvou vteřin mrtvá, protože těch 50 lidí co tam hlídalo tu bombu, kterou musím jako tajný agent zneškodnit, je po zuby ozbrojených a za druhé, jak již víme, nerada používám lektvary pro rychlou léčbu. Většinu času se tak schovávám a čekám, až se pomalu rozdělí a já je jednoho po druhém schovávám někam, kde je nikdo nenajde. Přesto se mi již několikrát stalo, že jsem zabila strážného a někdo z jeho kamarádů teroristů mě šel hledat, tak jsem vyskočila na zeď, chytila se okapu či něčeho a čekala. On pode mnou chvíli stojí, pak si řekne, že se mu to asi zdálo, přestože stojí nad tělem svého kolegy a jde si opět stoupnout na své místo. Nevím, já kdybych byla strážný nějaké takové organizace a začali se mi ztrácet kolegové, vzala bych tu největší zbraň, kterou najdu a prohledala bych každý kout než bych toho grázla našla.

Tím bych to asi uzavřela, doufám, že i pro nehráče to byl zajímavý článek a možná, že vás i trochu pobavil.

Comments

    1. Post
      Author

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *