Co nám karanténa dala a vzala.

Máme tu konec června a je asi možná už bezpečné říci, že karanténu máme za sebou. O tom jestli přijde druhá vlna nebo ne, tady fakt polemizovat nechci, protože to je téma na hodiny a já ani vy na to nebudete mít náladu, takže se podíváme na zpátky na tu co jsme měli.

Začátek byl masakr!

Teď když se na to dívá zpátky, přijde mi to jako strašně dávno, co jsme seděla doma u zpráv a napjatě poslouchala informace o tom, co vlastně všechno nemůžu a že je se země pomalu ale jistě řítí do velké krize. Lidi se zbláznili a začali šít roušky. Všichni jsme dezinfikovali cokoli co bylo z okolního světa a báli jsme se jít i s košem. Já teda ne, pro mě jako člověka z paneláku to bylo to nejlepší, protože jsem mohla ven, ale to už je vedlejší. Seděli jsme doma na pr*eli, nebylo droždí, mouka, těstoviny a každý pomalu začínal mít doma zásobu roušek jak pro celej panelák. A samozřejmě ve všech možných variantách. Zprávy byly plné čísel nakažených, vývoje situace v Evropě a jak se nám Amerika zatím směje, že to nezvládáme.

Pak se začala situace uklidňovat.

Všem jakoby po pár týdnech otrnulo a začalo vládní nařízení, jak to jen říct slušně, brát trochu s nadhledem. Omezený pohyb byl přece jen doporučení, když jsem v přírodě tak tu roušku stejně mít nemusím atd. atd.. Na tohle téma už tu jeden článek byl, takže se klidně k němu vraťte, já se na tohle téma už znova rozčilovat nechci.

Začínali jsme všichni obecně bejt, tak trochu nad věcí, nosili jsme ty stejný 3 roušky pořád dokola, prali je jednou za den a tu použitou lupli do tašky k ostatním věcem. Čísla se ze zpráv pomalu začínají vytrácet a začíná se řešit ekonomika. Restaurace, hotely, živnostníci i velký fabriky mají problémy. Kde na to brát? Stát vám to dá! ALE jen pokud jste pro stát důležitý. Takže hezky první prachy schrábli velký korporáty a o malých podnicích se začalo přemýšlet až tehdy, kdy 1/3 ze všech živnostníků musela skončit, protože žádná podpora pro ně nebyla.

Hurá zpátky do „normálního života.

Život se nám vrací. Už nemáte páru o tom kolik je u nás nakažených, protože jak se číslo zvětšuje tak každého spíš zajímá, kdy si bude moct jít zkusit nový hadry než kolik lidí na mít Covid-19. Pomalu se taky vracíme do práce a ta práce, kterou jsme odkládali se nám najednou nakupila a mi z naprostýho lehárka a vstávání až se mi bude chtít, celýho dne válení u kompu či televize hledáme ty zahrabaný diáře a píšeme jednu položku za druhou. Na roušku už pravidelně zapomínáte a perete jí jen když si na to vzpomenete jednou za týden. Já to chápu, dělám to taky, prostě už jsme se asi rozhodli, že je nám to jedno a snažíme se už tyhle informace vytěsnit co to jde.

Dovolená v zahraničí? Letos fakt ne!

Nejsem velkej cestovatel, ale od určitý doby a hlavně kvůli pár lidem jsem přestala cestování nesnášet a začala ho jakž takž snášet. Letos je jasný, že za hranice se nejede. Ne že bych se bála viru, ale protože naše ekonomika je tak v pr*eli, že do jiný jí má zase dát do pořádku než my. Nebudu vám nadávat za to, že chcete jet do zahraničí, ale já si myslím že ten jeden rok bez toho moře to vydržíte, když to tak potřebujete, udělejte si slanou vodu a napijte se jí, je to jako když vás vezme vlna na pláži, pak se jí polejte a běžte se usušit na sluníčko. Zaručeně budete celý slaný a ulepený. Stejně na těch plážích slyšíte kolem sebe češtinu, tak je to vlastně jedno kde si ty šunky válíme. Já se těším na Moravu a na Šumavu. Tak nebuďte sobci a ty svoje peníze letos nechte tady. Když každej dokáže najednou bejt vlastnec při olympiádě nebo mistrovství světa v hokeji, tak to sakra dokážete i teď, když je to potřeba ne?

Tak se uvidíme zase někdy příště. Nebudu slibovat, že budu psát pravidelně, kdo už je tu nějaký ten pátek, tak ví, že to prostě neumím. Ale uvidíme, třeba mě ta karanténa taky změnila. 🙂

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *