Jak mi psaní pomohlo z nejhoršího

Tak vyděšená při psaní článku, jako teď jsem snad nikdy nebyla, ale řekla jsem si, že místo toho, abych se vrátila do pohodlného psaní o herním světě a možná byla i trochu spokojená s tím co napíšu, to prostě zkusím. Ano píšu tenhle článek několik hodin, předtím než má být online. Tolik jsem přemýšlela o tom, co tenhle týden chci napsat, že je pondělí a já musím opustit svojí komfortní zónu a psát. Tenhle bude trochu delší, takže si radši k tomu vezměte kafe nebo čaj, v klidu já počkám, až se vrátíte.

Psát jsem začala už jako malá. Pamatuji si, jak jsem u nás na chatě seděla na lavičce a psala svůj první vymyšlený svět. Usmívám se teď, protože i když jsem to ani nevěděla, když mi bylo těch 11, psala jsem svojí první fan-fiction. Snila jsem o své první knize, která byla postavená na světech Harryho Pottera a Narnie a i když jsem to tenkrát nevěděla, něco na způsob Hunger Games. Byl to příběh 5ti dětí, které se pomocí portálu v lese (Narnie) dostali do kouzelného světa (Harry Potter), kde zjistili, že jsou vyvolení (jo stále více originální co?) a poté museli bojovat proti zlým týmům v jakémsi divném famfrpálu. Tenkrát jsem dokonce kreslila mapy světa, psala pravidla pro tuhle vymyšlenou hru a dokonce, každé z postav nakreslila jejich vlastní erb a jejich hůlku. Takže tohle byl můj první pokus, který jsem samozřejmě vzdala tak po 30ti stránkách, protože mě to prostě nebavilo. To už je příběh pro jiný den, protože jestli na psaní něco kromě neustálého čtení dokola nesnáším, je vymýšlení začátku.

Tím jsem jen chtěla nastínit fakt, že psaní je součástí mého života už od doby, co jsem byla malá. Po tomhle „debaklu“ jsem opustila svůj spisovatelský „talent“ a vrátila se ke psaní, až když mi bylo nějakých 17-18. V tomto čase jsem začala bojovat s vážnou úzkostí a těžkými depresemi. Takže psaní byl můj (a někdy i doteď je) únik z reality. Moje Narnie, kde jsem mohla být šťastná a být někým jiným, protože v té době jsem opravdu nebyla spokojená s tím, kým jsem byla a je klidně možné, že slovo „spokojená“ je moc kladné.  Nepsala jsem jen příběhy, psala jsem si něco jako deník. No ani ne deník, prostě jsem někdy měla chuť jen dát svým myšlenkám nějaký řád, seřadit si je. Tak jsem prostě vzala papír a tužku (v téhle době asi začala moje fixace na tužky, i teď když něco píšu, raději si beru tužku, protože za a) dělám spoustu chyb a za b)pokud nevím na 100%, co z toho vzejde, nebo se za danou věc stydím, či si jí nejsem jistá, že chci, aby byla někde na papíře, prostě ji vygumuji). V té době jsem měla jen několik blízkých lidí, za kterými jsem mohla přijít a postěžovat si. Problém byl ale v tom, že já jsem za nimi se svými problémy nechodila do té doby, než jsem věděla co se mnou je. A to trvalo hezké dva roky. Takže jsem to radši dusila v sobě, a když už jsem věděla, že asi brzo bouchnu, napsala jsem to radši na papír, ten vás totiž moc soudit nemůže. Takže jsem dva roky strávila v těžkých depresích, pomalu ale jistě ztrácela kamarády a nevěděla co se sebou.

Jo slyším vás, jak tam křičíte, kam do toho zapadá to psaní. Už se k tomu dostávám, nebojte.  Po dlouhém přemlouvání jsem konečně začala trochu mluvit o svých problémech, jen to vždycky dopadlo tak, že jsem hodiny plácala nesmysly a jen chodila kolem problémů, co nejdál to šlo. Neměla jsem prostě odvahu ty věci, co mě trápili říct nahlas a už vůbec sem nechtěla s tím někoho zatěžovat. Jenže mi začínalo být čím dál hůř a já se rozhodla, že s tím prostě něco udělám. Pokaždé, když jsem měla jít za někým a mluvit o svých problémech, vzala jsem kus papíru a na jednu stranu napsala body, co chci říct a na druhou stranu věci co se bojím říct. Začátky jako u všeho byly těžké, někdy jsem nedokázala ani říct jeden bod z toho co jsem si napsala. Začala jsem mačkat ten papírek, co jsem měla v kapse a myslela si, že ho mezi tím rozdrtím. Věci co tam byly napsané jsem ani nemusela číst znova, měla jsem je vypálené do mozku. Jenže jsem to nevzdala a zkoušela to pořád dál. Po nějaké době jsem nejen dokázala říct všechny body, ale dokonce jsem pomalu začala získávat odvahu na to říct i ty věci, kterých jsem se bála.

Ale ta nejdůležitější část přišla, když jsem se dostala domů. Okamžitě jsem vzala papír a začala psát. Ne rady, co jsem se dozvěděla, že bych měla se sebou dělat. Protože to, že bych nad tím neměla tolik přemýšlet, nebo neměla bych to tolik řešit, to sami víte moc dobře, jen kdo má s depresí nebo úzkostí nějaké zkušenosti ví, že tak snad to opravdu nejde. Psala jsem to, jak jsem se cítila, než jsem tam šla, jak se cítím teď, co všechno si pamatuji z toho večera, tak jak mi to přijde na mysl. Takže potom co skončíte, máte papír plný nesmyslů, které skáčou z jednoho bodu na druhý, ale pokud si to po sobě někdy přečtete, zjistíte, že nejdůležitější části jsou na začátku a na konci. Na začátek napíšete to, co jste slyšeli, co je problém se kterým jste tam šli a na konci najdete to, co vám váš vlastní mozek říká o daném problému. Jen se nad tím zamyslete. Píšu tenhle článek už asi 15 minut v kuse, k tomu popíjím už notně studenou kávu a uvědomuji si, že píšu to, co mě napadne, tak jak to opravdu chci napsat a ne to, jak by se to mohlo líbit. Nebo tak, aby to mělo opravdu nějakou hloubku a všechny souvětí byly správně (jo to nezvládám ani normálně, když nad tím přemýšlím), teď píšu tak jak se mi chce a nepřemýšlím dopředu, můj mozek už je tak najetý na to, že to chci dokončit, že prostě jede, aniž by někam odbočoval. A přesně o tom to celé bylo. Na konci tohoto „procesu“ se vždycky dozvíte to nejdůležitější, protože váš mozek vypne všechno kolem a opravdu se jen soustředí na daný problém. Tohle se dá vztáhnout i na jiné činnosti. Stává se vám taky, že když máte před sebou nějaký těžký úkol, dlouho nad ním přemýšlíte? Mě také. Ale když už se konečně odhodláte začít, po několika desítkách minut zjistíte, že s každou další minutou máte čím dál tím víc za sebou a není to tak zlé, jde jen o to, že na začátku moc přemýšlíte nad každým detailem, místo toho abyste začali a třeba ty detaily řešili později.  A přesně o tom celý ten proces byl.

Nooo, tohle bylo opravdu dlouhé, pokud jste dočetli až sem, klobouk dolů. Právě jste získali malý náhled do mého divného mozku. Já si jdu udělat čaj, protože to studený kafe se opravdu nedá pít. Chci tohle téma asi uzavřít s pár fakty. Tenkrát jsem se cítila tak beznadějně a tak ztracená, že jsem si myslela, že už to nikdy nepřejde. Ale vždycky tady byl někdo, kdo mi byl ochotný pomoci, musíte však chtít i vy sami s tím něco udělat. Najděte si někoho, s kým můžete o svých problémech mluvit a k tomu zkuste tohle malé cvičení, třeba vám to pomůže tak jako mě. Takže pamatujte, i když se svět zdá sebečernější vždycky, vždycky je cesta k lepšímu dni a věřte mi, že i vy budete jednoho dne šťastní!

 

Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *