Jsem, tak mi je: Začátek, aneb depka z učení

Poslední týden doslova jen sedím na jednom místě a přepisuju okruhy na přijímačky. Protože jsem chtěla šetřit lesy, ničím si pravou ruku, která už po opsání 21 otázek prostě nemůže a to nejsem ani v půlce. Stanovila jsem si kvótu 3 otázky denně, ale ani tak to nestačí a nějakým způsobem jsem pořád ve skluzu. Jedinou tekutinou je kafe, které mě ráno budí, po rychlém obědě nastartuje na další psaní a pak je hnacím motorem pro dopsání dalších 10 stran o zásobách. (Uprímně jestli ještě v dalších dvou dnech budu psát plánování zásob, co to je zásobování nebo jak zajistit plynulý chod podniku, asi se po… protože to už je asi 5 otázka a je tam furt to samý!)

Protože mám denně asi tak 3 hodiny celkem pauzu od psaní, nemám moc času na nějaký osobní život. Ne že bych teda nijak extra velkej měla předtím, ale to už je vedlejší. Můj den probíhá asi následovně. Vyspím se, vstanu tak v půl 9, jdu si udělat kafe, dopoledne je, “co stihnu, to stihnu”, pak mám přestávku na oběd a koukání na Castla na zabití. Kafe a jedna otázka. Podle toho, jak je dlouhá, mám pauzu buď půl hodiny nebo hodinu. Upřímně kdyby mě kvůli tomu psaní ruka, tak nebolela už bych toho stihla daleko víc, ale já se asi jinak prostě neumím učit. To, že si to napíšu prostě pomůže nebo se tím alespoň můžu chlácholit. Po pauze další psaní a pauza jako klasicky v půl 7, ve školní rok je to moje oblíbená Ulice a o prázdninách se koukám na Nebezepčné vztahy (než mě začnete nenávidět, pokusím se vám vysvětlit proč, na to koukám, na obojí). U toho fakt přemýšlet nemusíte, prostě vypnete, zapomenete na to, že vás za chvíli zase něco čeká, na to, co vás nasralo v práci, na to co, jste četl na instáči. Prostě jen sedíte a čumíte na televizi. U nás je to takové denní odlehčení, mluvíme s postavami asi jako když normálně koukám na horory. Rozebíráme jejich rozhodnutí a společně jim nadáváme.

Společné to má to, že řešíme to, do čeho nám nic není a to, o čem nevíme vůbec nic. A děláme to všichni. Řešíme životy ostatních, a kdo to nedělá, tak to akorát nechce přiznat. Strkáme nos tam, kam nepatří. A to je asi celá pointa tohohle článku. Každý večer když mám tu povinnou “zdravotní” pauzu abych si zase nepřivodila karpální tunel, projíždím sociální sítě a koukám, na co všechno si lidé stěžují, aniž by tomu třeba rozuměli.

Schválně zamyslete se. Které z věcí, které používáte každý den 100% rozumíte a chápete jak funguje. Ten kávovar, který vám každý den připravuje ten lahodný mok, který z vás dělá milejšího člověka, to auto, autobus, vlak, všichni máme ponětí jak něco funguje. A to z nás dělá odborníky na všechno no ne? Odborníkem na elektroniku, na politiku, na módu, na počasí, na zpravodajství, vztahy, lidské poslání, můžu tady sedět a jmenovat ještě dalších milion věcí, ale to už mi skončí pauza a já opět budu litovat a nadávat si s každým dalším slovem, co napíšu na papír.

Já nejsem odborníkem na nic, nevím jak přesně funguje auto, jak funguje telefon, ze kterého právě poslouchám ani ty blbý sluchátka. Ale to mi nezakazuje všechno komentovat a mít na to názor. Takže se připravte tohle bude jízda, protože už mě nebaví trávit čas jako někdo, kdo se bojí říct svůj názor, jen aby někoho neurazil. A poté si dlouhé hodiny vyčítá, že na někoho byl zlý. Většina lidí s tím nemá problém a klidně vám ublíží, tak proč se mám furt já snažit být ta hodná? Tohle bude taková moje terapie a ventilace. Pojďme se společně trochu zasmát nad stránkami lidského života.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *