Ty jenom sedíš za počítačem z tebe nic dobrého nebude

Na tímhle tématem přemýšlím posledních pár let, protože mě vždycky vytočí jak v nějakém filmu, seriálu, knize, zprávách, kdekoliv, vždycky někdo, kdo sedí celé dny za počítačem je divný nebo rovnou psychopat, co potřebuje pomoct.


Neříkám, že sedět celý den za počítačem je super věc. To rozhodně ne i já se začínám snažit přidat nějaký pravidelný pohyb do svého života. Ale to není ten důvod proč jsem tohle začala psát.

Žijeme v 21 století a hraní her už není takový zlozvyk, za který byl brán v minulých letech. Vždyť se tím dneska užíví celkem velké procento lidí. Krom vývojářů, grafiků, tvůrců herní muziky a dalších, co se pohybují v herním průmyslu, jsou to profesionální hráči her, recenzenti, redaktoři magazínů, časopisů až po výrobce těch postaviček, kterých prostě doma nebudete mít nikdy dost. 😀

Je to podnikatelské odvětví jako každé jiné. Proč nikdo neříká o lidech kteří čtou knihy, že jsou to psychopati. Dělají v podstatě to samé, sedí doma nebo někde, nejlépe sami, a prožívají příběhy jiných. Teď si na toto téma uděláme pár paralel. Když člověk čte lékařský magazín, nepůjde hned léčit nemoci. Když si zahrajte doktroský simulátor, nepůjdete operovat. Když si přečtete o superhdinech, jak umí létat, nepůjdete skákat z mostu, abyste to zkusili. Když budete hrát letecký simulátor, nepůjde a nevyhodíte pilota a neřeknete, že to přece umíte lépe. Ale kam tím mířím je tohle poslední přirovnání. Když si přečtete kriminálku, nepůjdete řešit vraždy a ani hůř nebudete nikoho zabíjet abyste dokázali, že dokonalá vražda existuje. Takže pokud budu hrát střílečku či oblíbené GTA, nestane se ze mě okamžitě zloděj ani vrah. Ne?

Proč tedy všichni vidí ve hrách jen to špatné? Proč nevidí ty příběhy, které se dají pomocí tohoto nástroje vyprávět? Proč nevidí, že to spojuje lidi, kteří se pak stanou přáteli na celý život? Proč nevidí to, že hry mohou i lidem pomáhat?

Chápu většina z vás asi neví, jak by hry mohli pomáhat. O tom, že některé velké společnosti dávají procenta ze zisku her na charitu mluvit nechci. Chci mluvit o důležitých podnětech, které hry mohou přinést. Mluví se v nich o věcech, o kterých by se mluvit mělo, ale nemluví. O depresích, pokusech o sebevraždy, domácím násílí a mnoho dalšího.

Abych tady nesázela jen obecné příklady. Trochu vám přiblížím hru, která mi už nadosmrti zůstane v paměti. Jmenuje se That Dragon Cancer (v hrubém překladu Dračí rakovina). Vytvořil jí otec od rodiny a vypráví příběh, jak jim jejich malý roční chlapec onemocněl rakovinou. Příběh je popisován z pohledu třetí osoby a věřte mi, že ve scénách, kdy jste zavřeni v pokoji nemůžete nikam jít a slyšíte, jak vaše dítě doslova brečí bolestí jsem měla opravdu co dělat. O tom, že mě tahle scéna rozbrečela, se mluvit asi nemusí.

Všechen výdělek z této hry šel na pomoc rodinám, které postihl stejný osud. A hra vyhrála cenu roku. Otec byl na předávání a poděkoval všem, kteří si jak hru koupili, nebo jí jen viděli, sdíleli jí dál. Za to, že pochopili, jak je to strašné a nabádal je, ať si váží toho, co mají. Také byl rád, že mohl vyprávět svůj příběh a pozitivním ohlasu a dalších statisícech které šli díky tomuto projektu na charitu ani nemluvě.

Proto přístě, až uslyšíte, jak hra může za ten či onen trestný čin, vzpomeňte si na tento článek a rozmyslete si, jak se postavíte k reakci.

Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *