Život se tě neptá

O článku, který mě vrátí do celé téhle blogovací sféry (snažit se psát alespoň jeden článek týdně). Jo věřte mi, že jsem přemýšlela o tématu toho článku hooodně. Opravdu hooodně. Jenže mi nic nepřišlo tak super, aby to byl ten článek, který potřebuju. Jenže… Pak se něco stalo, to mě přivedlo na téma dnešního článku. Život se vás prostě neptá.

Poslední týdny jsem nebyla úplně v nejlepší náladě, snažila jsem se zase najít „pozitivní“ cestu a pořád jen nesedět doma a snažit se trochu užívat toho života, když už venku není mínus -40 a můžete něco dělat. Po několika dnech kdy se mi to dařilo, kdy jsem si řekla „se*u na to, prostě budu pozitivní a změna přijde“.. Jo ono přišla ale ne hezká. Pro ty z vás, kteří jsou tu už delší dobu, není novinkou, že já úplně nejsem nadšený řidič. Většinou je to pro mě jen z bodu A do bodu B a nekonečné hledání parkovacího místa. Protože o autech vím jen to, že žerou benzín jako pandy bambus a že to má čtyři kola, která musí být nafouklá, neřeším věci jako je olej, brzdová kapalina a další možný věci, co auto dělá pojízdné. Tak jsem se poslední dobou spoléhala na auto… a díky své fobii z cestování jsem se alespoň začala přemisťovat jinam než naproti k Vietnamcům pro brambůrky, jsem prostě nedokázala přenést přes srdce, že budu bez auta třeba 3 dny, abych ten blbej olej vyměnila. 

No ale život se vás neptá. Hezky ráno jsem si udělala výlet do zverimexu pro nový obojek a vodítko pro Danteho a radostně zaparkovala u nás s tím, že tohle je moje oblíbené místo a super se mi z něj vyjíždí… No už nikdy. Zkrátím to… Pán… jeho kára… neumí se vytočit. Můj levý přední bok a nárazník je poloviční… volání na polici a nekonečné čekání. Ještě, že moje máma neustále kouká jen na kriminálky a já si stihla zapamatovat poznávací značku toho vola. Takže moje auto, teď stojí na parkovišti, každý den čekám, kdy už sakra konečně přijede pojišťovák a já to budu moct začít řešit. 

Od té doby si pořád říkám. Co kdybych přijela o 5 minut později… Co kdybych zaparkovala někde jinde… Co kdybych tohle a támhle to… Jenže i když bych tomu strašně ráda věřila. Nic už s tím neudělám. Proto, zkuste si užít každej den. I když se vám stane něco zlého, nevylévejte si vztek na těch, kteří za to nemůžou.  I když se snažím zůstat pozitivní a moje snaha se lepší, bude to asi chvíli trvat, než dostanu z hlavy ten zvuk jak vám kára ničí předek auta.

Děkuji, že jste poslouchali moje nadávání na život, příště už u nějakého veselého herního článku. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *